Umění vcítit se

Empatie je jeden z nejušlechtilejších pocitů, které v sobě může člověk najít a rozvíjet. Napomáhá nám užívat si drobné i velké radosti života a nacházet také jeho smysl.
Každý z nás si přeje, aby jeho dítě vyrostlo v báječného člověka, obklopeného hromadou dobrých přátel. Člověka, kterého bude mít každý rád, a dokáže vytvářet plnohodnotné a trvalé vztahy. A mnohdy si vůbec neuvědomujeme, jak velký vliv na to všechno máme právě my rodiče. Dá se říci, že empatie je vlastnost z části vrozená. Ale tu konkrétní podobu získává až v rámci vývoje, při výchově, podle vzorů ve svém okolí.
Empatie je schopnost se vcítit. Empatičtí lidé dokáží nejen porozumět tomu druhému, představit si, jak by to vypadalo, kdyby byli na jeho místě, ale zároveň spolucítí smutek i radost jiných lidí. Jsou také schopni předvídat, jaký vliv bude mít jejich chování na chování druhých. A zároveň se rozhodovat s ohledem na potřeby svého okolí.
Aby se z malého človíčka stal velký člověk s empatickými schopnostmi, musí se nejdříve naučit rozpoznávat pocity svoje a také adekvátně na ně reagovat. A následně rozpoznávat pocity jiných a i na ně adekvátně reagovat. Postupně se naučí a zjistí, jak předvídat vliv svého jednání na lidi kolem něj. Posledním stupněm asi je schopnost vcítit se nejen do jednoho člověka, ale také do celé skupiny lidí (školní nebo pracovní kolektiv, rodina atd.).
Jděte příkladem

Pokud chceme, aby naše dítě bylo citlivé a ohleduplné, musíme se tak sami chovat. Konkrétní příklad z praxe. Dítě se večer při usíná bojí a žádá nás, abychom nezhasínali světlo. Naše: "Není se čeho bát, žádná strašidla neexistují!", s následným zhasnutím není určitě dobrým příkladem vcítění se do pocitů toho druhého! Snažte se podívat na svět z perspektivy toho malého človíčka. A pokuste se najít cestu, jak ten strach ze tmy (nebo z čehokoliv jiného) společně překonat. Kupte hezkou malou lampičku. Nebo společně projděte všechna zákoutí pokojíku, kde by se potencionální strašidla mohla schovávat.
Nesmírně důležité je, že dítě přímo v praxi uvidí, jak se zabýváte pocity a náladou někoho jiného. Jak se snažíte pomoci. Klidně mu řekněte, když jedete kamarádce pomoci vyřídit nějakou záležitost. Když jedete za babičkou, abyste jí nakoupili na celý týden. Do činností, u kterých to je možné, zapojte i dítě. Připravit narozeninovou snídani pro tátu zvládne už i úplně malé dítě. Nakreslit babičce obrázek k svátku je také relativně snadný (a nesmírně důležitý) úkol.
Mluvte o svých pocitech
Popisovat lidské pocity je mnohdy náročné a složité i pro odborníky. Proto se snažte přímo v praxi a v daném konkrétním případě vyjádřit, co asi cítíte. Rozbijete hrníček a můžete dodat: "Teď se sama na sebe moc zlobím, protože to byl moc hezký hrníček. Dostala jsem ho od táty. A vlastně jsem i moc smutná, protože jsem z něj ráda pila svoji kávu!"
Z pokojíku se ozvou rány a vy zjistíte, že synek rozdupal nějakou kostku. "Copak se to tu děje. Ty se na někoho nebo na něco zlobíš? Proč přitom ničíš zrovna kostičku, která za nic nemůže? Povíš mi, co se doopravdy stalo?" Je nesmírně důležité, aby dítě pocítilo, že ať už jakékoliv pocity - kladné i záporné - může vyjádřit a má na ně právo. Samozřejmě je otázka způsobu vyjádření. Ale na tom můžete postupně společně zapracovat. Ale právo na pocity a jejich vyjádření by neměl ani malému dítěti nikdo brát.
Popisovat lidské pocity je mnohdy náročné a složité i pro odborníky. Proto se snažte přímo v praxi a v daném konkrétním případě vyjádřit, co asi cítíte. Rozbijete hrníček a můžete dodat: "Teď se sama na sebe moc zlobím, protože to byl moc hezký hrníček. Dostala jsem ho od táty. A vlastně jsem i moc smutná, protože jsem z něj ráda pila svoji kávu!"
Z pokojíku se ozvou rány a vy zjistíte, že synek rozdupal nějakou kostku. "Copak se to tu děje. Ty se na někoho nebo na něco zlobíš? Proč přitom ničíš zrovna kostičku, která za nic nemůže? Povíš mi, co se doopravdy stalo?" Je nesmírně důležité, aby dítě pocítilo, že ať už jakékoliv pocity - kladné i záporné - může vyjádřit a má na ně právo. Samozřejmě je otázka způsobu vyjádření. Ale na tom můžete postupně společně zapracovat. Ale právo na pocity a jejich vyjádření by neměl ani malému dítěti nikdo brát.
Život není jen o těch radostných pocitech, radostných událostech. Pokud neukážeme dítěti, že může být smutné, může se na někoho zlobit, může nemít někoho rádi, dostáváme ho do pasti vlastních pocitů, které potom "vytrysknou" nečekaně jinde a jindy. Například v podobě nemoci, nečekaného záchvatu zlosti atd., atd.
Vzpomeňte si na to všechno například ve chvíli, kdy vám není zrovna do smíchu a vy dítěti tvrdíte: "Nic se neděje zlatíčko, je mi úplně dobře, všechno je v pořádku!" Děti nejsou hloupé a vezmou si z toho příklad, že dávat najevo negativní emoce, pocity, to se přeci nedělá!
Vzpomeňte si na to všechno například ve chvíli, kdy vám není zrovna do smíchu a vy dítěti tvrdíte: "Nic se neděje zlatíčko, je mi úplně dobře, všechno je v pořádku!" Děti nejsou hloupé a vezmou si z toho příklad, že dávat najevo negativní emoce, pocity, to se přeci nedělá!